Jak to bývalo o morových epidemiích

Slovo „mor“ (pestilentia) označuje nejen lepru, řádící ve 12. – 15. století, nýbrž také jiné nakažlivé choroby (např. skvrnitý tyfus, černé neštovice apod.), zvláště však „černou smrt“ řádící v roce 1348, a tak až do roku 1713. V morových dobách slavily triumf víra i pověra, heroická blíženská láska i nemilosrdné sobectví, pravý duch pokání vedle rozpustilé nevázanosti. V kronikách a kázáních, legendách i morových pověstech, malbách (Tanec smrti) a ve votivních předmětech se na mnoha místech dochovala vzpomínka na onu metlu Boží. Komety, nálety kobylek, narození zrůd, strašidelné pohřební průvody, údajně z nebe padající křížky a kapky krve platily za předzvěst morové rány, jak to odpovídajícím způsobem hlásali věštci a proroci zániku světa. Věřilo se, že byla zaviněna tu údajnými židovskými rituálními vraždami či otrávením studen, tu luxusem v odívání, novými módami, divadly a jinými vyskytujícími se nemravnostmi. Při bezradnosti lékařů kvetlo léčebné fušerství a magie, obchod s morovými amulety a kouzelnými prostředky, zatímco důvěra v Boha se projevovala ve vlastních morových modlitbách a morových příslibech, při morových kázáních (především ze strany žebravých mnichů), morových procesí, morových mší, při užívání morových křížů (benediktinských křížů) a stavbě morových sloupů, v křesťanské Caritas při zakládání nových a obnově starých řádů a bratrstev (antonité, špitální bratři, celité), ve zřizování špitálů (pro obzvlášť nemocné), zakládání „lázní pro duše“ apod. Protože symbol morové nákazy, totiž šíp, upomíná na jeho mučednictví, platil svatý Sebastián (už od 7. století) za hlavního morového patrona; vedle něj též svatý Roch, který sám morem onemocněl a ještě za svého života byl pro mnohé zázračným pomocníkem. Ovšem jako patroni proti moru byli ctěni také svatí Jiljí, Kryštof a vůbec 14 sv. Pomocníků v nouzi, svatí Benedikt z Nursie, Alban z Mohuče, Karel Boromejský, František Xaverský a Gerald z Mayo, svaté Růžena ze Sicilie, Matka Anna, Kateřina Sienská a jiní. Na doby moru upomínají na mnoha místech ještě dnes četné morové kaple (např. na hoře sv. Rocha u Bingenu) s často zajímavými votivními obrazy (např. vypodobnění Tance smrti a pochody flagelantů), sebastiánská bratrstva s výročními dny a procesími (např. ve vídeňském Skotském kostele – Schottenkirche – s rozdílením sebastiánských šípů, údajně dotýkaných na originálním Sebastiánově kůlu), morové kříže, morové kameny, morové hřbitovy, morové pověsti apod.

Závěrem mi budiž dovolena jedna téměř osobní poznámka: Při nedávné generální rekonstrukci hospitálu v Kuksu u Dvora Králové byly krásně zrestaurovány mimo jiné fresky výše zmíněného „Tance smrti“ (Totentanz) v přízemním podlaží. Tak až budou naše památky zase přístupny veřejnosti, nezapomeňte si udělat výlet do Kuksu...

P. Ignác Antonín Hrdina O.Praem.